Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára v náboženstvích Mezoameriky kompaktní, záhy zjistíme, že tato nejnebezpečnější šelma Ameriky nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.

Ještě předtím, než si specifikujeme způsob, jakým se vyjevuje jaguár jako symbol a jako figura v pantheonu nebo v náboženské praxi, musíme poznamenat pár slov o knihách, z kterých tento text čerpá. Narážíme zde na dvě obligátní nesnáze: za prvé, na nedostatek všech typů pramenů v těchto zeměpisných šířkách, kde se předkolumbovskou Mezoamerikou nezabýval téměř nikdo. A za druhé, na nedostatek pramenů všeobecně. Tento druhý problém se týká zejména primárních textů, jelikož archeologických dokladů uctívání nebo alespoň jisté kultické nebo mythologické role jaguára máme přehršel. Bohužel, bez adekvátní podpory autochthonních psaných zdrojů, které by objasnily množství pochyb a záhad, se kterými se badatel na poli například takového Olméckého náboženství setkává neustále. Naštěstí, některé významné texty nebo přepisy vyprávění nám zůstaly zachovány, tak si i tato práce může dovolit vycházet například z knihy Popol Vuh, Letopisů Cakchiquelů, částí proroctví Chilama Balama z Chumayelu, aztécké poezie, výboru ze Sahagúnova velkého díla a tak dále.

Některá významná díla zejména všeobecného charakteru jsou dostupná v českém překladu, jiná dokonce v originálních jazycích, ale specializované práce, časopisecké články a tak dále zcela chybí. Pro ilustraci, Národní knihovna má ve svých fondech důležitou Acostovu práci El palacio del Quetzalpapalotl, která mapuje nálezy objevené při vykopávkách v Quetzalpapalotlově paláci v Teotihuacánu, ale již nemáme k dispozici druhý díl práce, pro nás podstatně významnější, který shrnuje archeologický materiál, jenž byl objeven v sousedním objektu nazvaném "jaguáří palác".

Nicméně tato práce si při svém omezeném rozsahu neklade za cíl podat souhrnně katalogizujícím způsobem přehled všech nebo většiny dostupných zobrazení nebo zmínek týkajících se nějakým způsobem jaguára, jelikož tak by se její délka stala krajně neúměrnou. Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.

Měli bychom mít nicméně stále na paměti, že jaguár na sebe v mnohých mezoamerických kulturách bere všech pět podob zároveň v závislosti na kontextu nebo se některé z nich současně prolínají (stejné je to s plazy, draky, vysokou zvěří atd., kteří hrají významnou symbolickou a zprostředkovatelskou úlohu a často jsou s jaguárem nezanedbatelným způsobem propojena). Podobně existují různé okrajové nebo sporné výskyty - těmi se budeme zabývat v posledních odstavcích práce. Ačkoli se může zdát, že v některých případech se jedná o významy zcela protichůdné a navzájem si odporující, pokusíme se zdůraznit, že vyplývají jeden z druhého a že fenomén jaguára, ač vyznačující se lokálními specifikami jako ostatně téměř každý prvek v kultuře, představuje v zásadě ucelenou logicky konzistentní symbolickou a mytickou koncepci.

Již jsme zmínili, že jaguár nese dva typy významů. Jednak chthonické a fertilní, jinak řečeno, je projevem plodivé síly země a jejích hlubin, rovněž ztělesňuje jeskyně a temnotu. Za druhé, může být ztotožňován se sluncem.

V náboženství historických Olméků se jaguáří rysy objevují v ikonografii hybridního božstva, které bývá některými badateli označováno přímo za jaguára, jindy se mluví o krokodýlovi nebo Olméckém drakovi. Toto stvoření obsahuje v sobě prvky kajmana, hada a jaguára a jeho tvář formuje takzvanou jaguáří masku, která je častým prvkem zobrazovaným v olméckém umění. Právě jako jaguáří maska nebo též maska Olméckého draka bývá zobrazován vstup do podsvětí, ústí jeskyně, odkud vyšli na světlo první bohové a lidé. Můžeme tudíž předpokládat sepětí s chthonickou metaforikou, ačkoli hadí a vůbec plazí prvky obsažené v ikonografii božstva ukazují rovněž na symboliku akvatickou.

Horizontálním protějškem chthonického jaguára jakožto ztělesnění plodnosti země je pak had, který je symbolem fertility vody. Kult jaguára a hada je právě díky působení olmécké mateřské kultury v mezoamerickém prostoru velmi blízce spjat, protože vytváří dva protiklady, zemi a vodu, které se spojují ve společném jmenovateli, jímž je plodnost. Můžeme pak pozorovat, jak se jaguáří maska, která je u Olméků díky neexistenci písemných pramenů pro nás s jistotou blíže neurčitelná, postupně mění v klasickou ikonografii božstva vody, které Nahuové nazývali Tláloc, Zapotékové Cocijo, Mayové Chaac a tak dále. Zatímco Quetzalcoátl, který díky své hadí metaforice mohl být s vodami rovněž spojován, se blíží spíše božstvu deště (jeho nejklasičtější určení je ovšem Yohualli Ehécatl, božstvo větru, a Tlahuizcalpantecuhtli, personifikace Jitřenky), je Tláloc, ač bezesporu rovněž božstvo deště, spíše charakterizován jako bůh bouří a blesků.1 Ke chthonickým a podsvětním konotacím tohoto velkého boha se ještě vrátíme.

Naopak, na vertikální ose je jaguár doplněn symbolikou ptačí, která je ryze úranická a nemá sama o sobě fertilní obsah. Tento symbol se rovněž sloučil s hadem, jak už je tak v Mezoamerice dobrým zvykem, a vytvořil božstvo napůl nebeské napůl plodnostní, známé u Aztéků jako Quetzalcoátl, u Toltéků jako Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoátl nebo Naxcitl, u Mayů jako Kukulcan, u Toltéky ovlivněných Quichéů a Cakchiquelů jako Gucumatz nebo Tohil a tak dále; Opeřený had ve všech podobách se pak díky toltéckému vlivu rozšířil po celé Mezoamerice.

Symbolem země byl jaguár rovněž z Zapotéků, kde byla země v jeho podobě zobrazena, podobně Mixtékové znali ikonickou podobu země jako obludy s jaguářími atributy. V okolí Tehuantepeku byl jaguár rovněž považován za ztělesnění země a jejích sil. Nejklasičtějším příkladem je pak v tomto smyslu Tepeyollotl, aztécký bůh zobrazovaný v jaguáří podobě, který měl pod svým patronátem jeskyně, zemětřesení, noc, tmu, válku a smrt.

Může se zdát, že symbolika solární, která může být s jaguárem také spojována, je s ohledem na předchozí odstavce kontrastem nebo přímo diskrepancí. Jaguár skutečně symbolizoval Slunce a oheň, ale svou charakteristiku chthonickou a fertilní si paradoxně nadále udržel.

Nevýraznější příklad máme z mayské oblasti, kde byl jaguár symbolem pro Slunce po západu, nacházející se v podsvětí. Z Latinské i jižní Ameriky známe četné příklady, kdy se zatmění Slunce (a někdy i Měsíce) vysvětlovalo tak, že gigantický jaguár postupně žere sluneční kotouč. Mramorová soška jaguára nalezená Jorgem Acostou v ruinách Quetzalpapalotlova paláce má na zádech vyrytý dosud s jistotou nerozluštěný glyf, který může zobrazovat buď chvost Xiuhcoatla, aztéckého ohnivého hada, nebo se jedná o dataci Ce Acatl, Jedna Třtina, která je kalendářním jménem Topiltzin Quetzalcoátla.2 V prvním případě bychom mohli s jistotou aplikovat solární symboliku, jelikož Xiuhcoatl je aspektem Huitzilopochtliho, hlavního solárního božstva Aztéků, jehož jiným ztělesněním je také Tonatiuh, sluneční kotouč. V případě druhém by se jednalo o výše zmiňované propojení s božstvy deště.

Další významný případ solární symboliky jaguára nacházíme u Aztéků, kde jaguáří bojovníci doprovázeli Slunce od zenitu k západu, zatímco jejich orlí protějšky tvořily jeho svitu od úsvitu do poledne. Stejně tak nám na sluneční konotace poukazuje zobrazení toltéckého božstva považovaného některými badateli za božstvo nejvyšší, které sedí na jaguářím trůně a za ním je velké vyobrazení slunečního kotouče.

Stojí za zmínku, že na jih od mayské oblasti nabývá jaguár právě spíše symboliky solární a ohňové - je dárcem ohně pro lidstvo, nebo zastupuje Slunce na zemi: oproti Slunci, které je ohněm nebeským, je jaguár ohněm pozemským. Podobně okrajově může, jak už jsme nepřímo poukazovali, nabýt symboliky akvatické, zejména v souvislosti s bouřemi a blesky. Tento rys je patrný zejména u zmiňovaného Tláloka; podobně se s ním můžeme setkat v jižní Americe, ale to už do oblasti našeho zájmu v této práci nespadá.

Jak vidíme, má tedy jaguár vztah ke Slunci zapadajícímu nebo již zapadlému, nacházejícímu se v útrobách země. Neztrácí tedy tak svůj charakter chthonický, ačkoli se stává symbolem solárním, tedy v podstatě protikladným.

Poslední zmínku si zaslouží nepopiratelná charakteristika jaguára jako silné, dravé šelmy. Jaguár se v praxi stává symbolem síly, a jako takový je přisuzován jako atribut vládcům, bojovníkům nebo božstvům. Neztrácí ale ani v této své úloze své výše zmiňované vlastnosti, což se projevuje nejlépe právě v pantheonech Mezoameriky, ve kterých zaujímá jaguár jedno z nejvýznamnějších míst spolu s hadem, krokodýlem a orlem nebo jinými ptáky. Zároveň se zde projevuje v plné škále jeho destruktivní a ničivý aspekt.