Křížové výpravy, pogromy a nucené křty

V určitém smyslu představovala takzvaná lidová část první křížové výpravy v roce 1096 přelom: V Evropě proběhla první skutečná vlna pogromů, vycházející z nábožensky podmíněného nepřátelství i ze závisti a vzedmutí společenské nenávisti. Skupiny zchudlých rolníků, "pánové z Nemanic" a dobrodruzi se vydali pod vedením fanatických kazatelů na cestu, která měla osvobodit Svatou zemi z nadvlády nevěřících, ale v porýnských městech našli Židy, kteří byli také nevěřící, a žili v míru a dokonce v bohatství. Co bylo více nasnadě než myšlenka zlikvidovat "nepřátele Krista" na místě a ne až ve vzdálené Palestině? Křižáci postavili Židy před následující volbu: buď přijmout křest a uznat tak správnost křesťanské víry, nebo zemřít. Velká část Židů zvolila v roce 1096 a během následných vln pogromů smrt "k posvěcení Božího jména" (Kidduš ha-šem). Protože v křesťanství viděli jen druh modlářství, bylo nutné jeho přijetí odmítnout - i za cenu svého života.

Během první křížové výpravy se již objevují všechny typické rysy středověkých pogromů. Slovo samo je však až novodobé, přejaté z ruštiny. Pro pogromy je charakteristická skutečnost, že nepřátelství není namířeno pouze proti jednotlivcům či skupinám jednotlivců, kteří by byli obviňování za určité zlořády (například židovští lichváři), nýbrž proti všem členům menšiny, v tomto konkrétním případě proti všem Židům a Židovkám. (Vedle židovského pogromu se však opakovaně dozvídáme i o obecném pogromu proti cizincům, při němž byli stručně řečeno pronásledováni nebo zabíjeni všichni příslušníci jedné skupiny.) Druhým charakteristickým rysem pogromu je spojení vraždění s krádežemi a pleněním, odpovídající spojení nenávisti a závisti a typické v určité míře snad pro všechny spontánní bouře; každopádně se toto spojení objevovalo i ve městech a na venkově během revolt a povstání, namířených proti určitým osobám nebo skupinám.

Židovské pogromy vykazují jedno specifikum. Oběti byly postavené před volbu smrti nebo křtu. Z hlediska kanonického práva byl tento postup zcela nepřijatelný. Bylo přísně zakázáno nutit někoho pod hrozbou násilí nebo dokonce smrti ke křtu a tento zákaz byl neustále připomínán papeži, teology a kanonisty. Jelikož byl ale křest považován za svátost, byl neodvolatelný. I když bylo pokřtění vynucené a tudíž se vlastně nebylo smělo provést, platilo - jakmile formálně správně vykonáno - "na věky věků". Nuceně pokřtěný byl křesťan stejně jako někdo, kdo se nechal pokřtít dobrovolně a z přesvědčení. V 11. a 12. století dovolovala církevní hierarchie mlčky navrácení nuceně pokřtěných ke své původní víře; někdy je jednotliví biskupové dokonce výslovně povolili. Od 13. století byl však postup vůči "renegátům" stále přísnější a především inkviziční tribunály začaly pronásledovat stále více nuceně pokřtěných, kteří se vrátili k židovství, jako odpadlé křesťany a upalovali je na hranicích.

Otázka křtu Židů, ale i přestupu křesťanů k židovství, nezatěžovala křesťansko-židovské vztahy jen ve středověku; následky lze pozorovat až do dnešních dnů. Každé náboženství žije z přesvědčení, že jen ono samo má pravdu (nebo samospasitelnou pravdu); přestupy nevěřících nebo jinověrců do svých vlastních řad musí tedy nutně hodnotit pozitivně - jako obrácení na víru, opustí-li však někdo jeho řady, musí být zatracen jako ohavný renegát a pronásledován. (Ve 20. století k tomu jako následek důsledné nacionalizace židovské historie ještě přistoupí nutnost výkladu křtu jako určitého druhu "národní zrady".) Ve středověku se k náboženským a duchovním důsledkům křtu připojovaly i hmatatelné důsledky ekonomické: Křtěnec často ztratil dědictví po otci. Musel své jmění, jež přece nabyl "protiprávně", tj. proti kanonickému zákazu úroků, odevzdat církvi. Nejen že musel žít podle nového a neobvyklého rytmu, nýbrž si musel i zvolit nové povolání. Křest vůbec nebyla jen formální záležitost, žádná pouhá "vstupenka" do křesťanského společenství, jak byl občas vykládán v 19. století - byl to skutečný zlom v celé dosavadní existenci. Stále se objevovaly křty ze skutečného a upřímného přesvědčení, christianizace Židů vůbec - o níž se církev čas od času znovu pokoušela - byla však zjevně neúspěšná. Konečné obrácení Židů se očekávalo podle staré tradice teprve na konci dnů. Praxe nucených křtů přispívala značnou měrou ke zpochybňování upřímnosti všech židovských konverzí. Následky se měly vyjevit v pozdním středověku, kdy pokřtění Židé začali být považováni za zdánlivé křesťany.Ve Španělsku se prosadil zákon, který - navzdory všem výslovným církevním zákazům - nejen považoval pokřtěné Židy za "podřadné křesťany", nýbrž je tak i právně klasifikoval.

Tento odkaz na charakter nucených křtů a židovských křtů vůbec chronologicky předbíhá události. Při každé křížové výpravě hrozilo, že se zopakuje série pogromů první křížové výpravy, první skutečná středověká vlna pronásledování. Už během druhé křížové výpravy (1147/49) došlo jen díky rozhodnému vystupování nejvýznamnějšího kazatele té doby, Bernarda z Clairvaux, pouze k ojedinělým perzekucím Židů. Všechna hnutí kolem křížových výprav - i pozdně středověká - byla nepřátelská vůči Židům; ale pozdější větší vlny pronásledování již nebyly podmíněny křížovými výpravami a vykazují ve své argumentaci (a částečně i ve způsobu své organizace) jiné rysy. Při každém líčení středověku je třeba stále znovu zdůrazňovat, že křesťanská lidová zbožnost se teprve pomalu vyvíjela a v jednotlivých stoletích se značně lišila. A s jejími průniky a změnami souvisí i nejrůznější formy středověkého nepřátelství vůči Židům.